Lenka Wienerová: Radio 1 ze své cesty nikdy neuhnulo

„V polovině devadesátých let se za nás postavily i velké reklamní agentury. Jejich manažeři psali našemu novému majiteli, aby neměnil náš program,“ vzpomíná ředitelka Radia 1 Lenka Wienerová.

Ve čtvrtek 25. března 2021 uplyne 30 let od zahájení vysílání Radia 1. Jeho předchůdcem bylo Radio Stalin, které začalo vysílat ještě o pár měsíců dřív. Šlo o první české soukromé rádio, které po společenských změnách v roce 1989 vstoupilo do rozhlasového éteru. Na podzim 1990 vysílal jen Československý rozhlas a ve francouzštině Evropa 2, která dostala k dispozici jednu z frekvencí Československého rozhlasu. O třicetileté etapě Radia 1 jsme mluvili s Lenkou Wienerovou, spoluzakladatelkou Radia 1 a jeho stávající ředitelkou.

Radio 1 si tento týden připomíná 30 let od zahájení vysílání. S rádiem jste spojená od jeho začátků, můžete přiblížit počátky vysílání a to, co spuštění vysílání předcházelo?

Tehdy jsem pracovala v Československém rozhlase jako produkční v hlavní redakci hudebního vysílání. Hudba byla vždy mou zálibou, ale nelíbilo se mi, jakou hudbu Československý rozhlas hrál. V té době tu jiné rádio nevysílalo, žádná komerční rádia nebyla. To se dnes těžko vysvětluje a chápe, protože jsme zvyklí na to, že si můžeme vybírat z nepřeberného množství stanic, a díky mobilním telefonům máme okamžitě k dispozici miliony nahrávek různých žánrů. Pokaždé, když tehdy vyšla nová nahrávka v hudebním vydavatelství Panton, což bylo v té době jedno ze tří hudebních vydavatelství, snažila jsem se redaktory tzv. malých hudebních žánrů v Československém rozhlasu přesvědčit, jestli by ji do vysílání nezařadili. Bylo mi přitom jasné, že po nich nemůžu chtít, aby hráli například Jasnou Páku, ale třeba u desek Mišíka, Pospíšila, Petřiny a dalších jsem to alespoň zkusila… Neuspěla jsem. Podobné to bylo se zahraniční hudbou. Bylo tady hodně řeckých studentů nebo jihoamerických a dostali jsme se i ke krásné muzice těchto zemí. Nebyl ale zájem o to ji hrát. Když se pak naskytla příležitost mít vlastní rádio s nabídkou hudby, kterou jsem měla ráda, a moje tehdejší generace ji měla ráda, nebylo o čem přemýšlet.

Splnila jste si teda svůj sen…

Přesně tak, splnili jsme si sen. Na začátku to byli především studenti z Pedagogické fakulty, kteří stáli u začátku rádia, ale určené bylo pro všechny lidi se zájmem o hudbu, která v té době z žádného rozhlasového éteru nezněla.

Prvotní vysílání se odehrávalo z míst pod tehdejším Stalinovým pomníkem v Praze na Letné. Vysílání Rádia Stalin, jak se tehdy rádio jmenovalo, ale nemělo žádné oficiální oprávnění od státu. Pak se Rádio Stalin změnilo na Radio Ultra a z něj na Radio 1, které získalo oficiální licenci. Odráží tento vývoj fakt, že v té době neměl stát ještě ustavené instituce, které soukromé rozhlasové vysílání umožňovaly?

Lze to tak říct. My jsme žádné povolení neměli, licence v té době ještě nebyly a čekání na vyřízení naší žádosti o povolení k vysílání nám už přišlo strašně dlouhé. Jediné, co jsme měli, bylo potvrzení od Radiokomunikací, že naše frekvence 92,6 FM je volná a že vysílání na ní neohrozí provoz záchranné služby nebo letecký provoz. Až takoví piráti jsme nebyli, abychom toto riskovali. Rádio Stalin, které vysílalo z bunkru pod tehdejším Stalinovým pomníkem v Praze na Letné v rámci výstavy Totalitní zóna, existovalo jen týden od 19. do 25. 10. 1990. V ten den nám sebrali vysílačku a vysílání skončilo. Vysílačku nám vrátili v únoru 1991 a od 15. února jsme začali vysílat už z pražské Lodecké ulice znovu pirátsky, ale pod názvem Radio Ultra. K naší žádosti o povolení vysílání se pak přidali i další žadatelé, a tak na frekvenci 92,6 vysílali předchůdci rádií budějovického Rádia Faktor, brněnského Rádia Hády, pražského rádia Independent nebo ostravského Rádia Orion. Až v březnu jsme dostali od vládní meziresortní komise licenci a ta už byla na frekvenci 91,9 FM. 25. března 1991 jsme na této frekvenci spustili vysílání Radia 1.

Na začátku 90. let minulého století se řada věcí teprve rozvíjela, což platilo i o výzkumech médií. Přesto by mě zajímalo, jak asi poslouchané bylo Radio 1 v té době?

Poslechovost byla obrovská. Nemůžu se odvolat na žádný konkrétní výzkum, protože takový tady v té době nebyl, ale odhadovalo se, že rádio poslouchalo asi 200 tisíc lidí. Vysílalo se jen v Praze.

Od jara roku 1991, kdy stát začal poskytovat první licence pro provozovatele soukromých rádií, se začala zvyšovat i konkurence a soutěž na trhu. Jak se žilo rádiu v době, kdy se trh otevřel a muselo se zápasit o přízeň zadavatelů reklamy?

Už tehdy začala vznikat první reklamní oddělení a sami jsme se zapojili také do namlouvání reklamních spotů. Dokonce ještě v rámci vysílání Rádia Stalin jsem namlouvala reklamu na servis nápojů. Už tenkrát existoval zárodek reklamního trhu a měli jsme i několik zadavatelů. Byly to například půjčovny DVD, prodejci kopírek, faxů nebo počítačů.

Zmínila jste, že jste namlouvali reklamní spoty. Trvá to dodnes?

Ano, děláme to i dnes. Někteří naši zadavatelé si přejí mít ve svých spotech hlasy, které znají z vysílání. Často jsou to totiž sami posluchači rádia. Naši moderátoři nejsou zprávaři, tak mohou namlouvat jakoukoli reklamu. Mezi našimi moderátory jsou i aktivní muzikanti nebo divadelníci a jsou zvyklí sami sebe prezentovat.

Dařilo se provoz rádia z reklamy uživit? Většinou ta média, která jsou alternativní a menšinová, to mají na reklamním trhu těžší…

Vždy jsme měli rozpočty postavené tak, aby výnosy pokryly naše náklady. Odpustili jsme si velké kampaně a akce, nevypláceli jsme nadstandardní honoráře, což platí doteď. Rádio vždycky žilo za své. Je pravda, že v 90. letech to v jeden okamžik bylo trochu komplikovanější, ale zvládli jsme to. Když jsme vysílali z rockového klubu Bunkr, který sídlil v Lodecké ulici, měli jsme spolu dohodu, že budeme vysílat reklamu na program klubu a klub nás za to nechá ve svých prostorách vysílat. Vysílací studio bylo umístěno v suterénu klubu, což skýtalo i možnost přenosů koncertů. To bylo na svou dobu pokrokové. Ekonomické představy klubu se ale úplně nesetkaly s realitou, majitelům klubu se nedařilo splácet půjčku, kterou si vzali, takže to pak vzalo rychlý konec. My jsme se ale už předtím v průběhu roku 1993 odstěhovali na Výtoň, protože naše spolupráce neprobíhala ideálním způsobem. Majitelé potom v roce 1996 rádio prodali americké společnosti Metromedia.

Majetková změna může vyústit v přání nových majitelů dělat věci jinak. Cítili jste, že by původní idea Radia 1 mohla být s příchodem nového vlastníka ohrožena?

Noví majitelé byli ze své domoviny zvyklí na to, že rádia jsou nějak formátovaná, a to my jsme opravdu nebyli. Byli tím hodně zaskočeni a měli pocit, že náš program je potřeba uspořádat. Snažili jsme se jim vysvětlit, že to není dobrý nápad a že to nebude fungovat. Chtěli také, aby jeden moderátor vysílal od pondělí do pátku ve stejné směně. Naše vysílání je postaveno na tom, že je každá směna jiná. Proto jsme jim i tuto novinku rozmlouvali. Chtěli to ale zkusit a byli to noví majitelé, tak se to zkusilo. Zjistili jsme to, co jsme očekávali – že to opravdu nefunguje, a ani posluchači změny nepřivítali s nadšením. Naši moderátoři navíc po týdenním vysílání začali být vyčerpaní a vysílání ztratilo grády. V klasickém komerčním rádiu vybírá hudbu počítač, u nás ji vybírají konkrétní moderátoři a každý z nich má trochu jiné preference. To dělá vysílání rádia pestré.

Jak jste americkým vlastníkům rádio popsala a představila?

Popisovala jsem náš program jako formát urban contemporary, který je nám asi nejblíž. V té době jsem nebyla ředitelkou, ale zástupkyní ředitele, protože oni měli svého ředitele. Zpočátku jsme museli novým majitelům hodně vysvětlovat. Do České republiky přišli v roce 1996, nemohli znát kontext toho, co se u nás děje. Je ale potřeba říct, že byli otevření a naslouchali, a když navíc viděli, že rádio nejenže vydělává, ale je i v lehkém plusu, tak dali na naše slova. V té době se za nás postavila i veřejnost. Když se rozkřiklo, že se chystají změny ve vysílání, tak psalo hodně lidí, že jim náš program takto vyhovuje a že jsme tím unikátní. Podpořily nás i české pobočky velkých reklamních agentur, jejichž management a kreativci Radio 1 poslouchali a doteď poslouchají. Někteří ředitelé poboček velkých reklamních agentur neváhali novým majitelům napsat a vysvětlit, co Radio 1 pro ně znamená a proč je dobré nechat formát takový, jaký je.

Jednotliví moderátoři Radia 1 měli a mají volnost v tom, jakou muziku pouští. Neměli jste obavu, že se vám tato volnost vymstí a vysílání se vymkne z rukou?

Denní moderátoři mají pravidla, která by měli dodržovat. Nemají například pouštět skladby delší než šest minut, měli by zařazovat i skladby z našich hitparád nebo odvysílat určité procento české hudby. Ale u nočních moderátorů, kteří vysílají mezi půlnocí a šestou ranní, tam je to opravdu divočina a tam je čas na experimenty. Pokud někdo poslouchá hudbu, která je ještě víc menšinová, než je náš menšinový formát, tak si může v nočním vysílání přijít na své a moderátoři se zase můžou v nočním vysílání vyřádit.

Když se ohlédnete za třemi desítkami let Radia 1, nastaly někdy situace, kdy jste si řekla, že by to rádio nemuselo ustát?

To, že Radio 1 by něco neustálo, jsem si nikdy nepřipouštěla. Byla období, která byla pro rádio velmi komplikovaná a byla komplikovaná i pro mě osobně, ale že bych to někdy chtěla vzdát, to nikoli. Mám jasnou představu, co má rádio vysílat a jací lidé v něm mají vysílat, a od 90. let jsme z toho neuhnuli.

A je to vaše vize i pro další roky…

Určitě.

Kdo dnes Radio 1 poslouchá? Jeho první posluchači zestárli s rádiem a pravděpodobně stále posluchači zůstávají. Jak je to ale s novým publikem? Předává se poslech rádia v rodinách?

Je to tak. Rodiče těch, kteří poslouchají Radio 1, a těch, kteří mají otevřenější přístup k hudbě, předávají vztah k Radiu 1 svým dětem. Jde ale o starší děti, které jsou na konci střední školy nebo na vysoké škole. Z nich jsou to především studenti uměleckých oborů, architektury, AMU, DAMU, kreativci, ale i studenti informačních technologií. Hrajeme muziku od klasické hudby po alternativní, velmi menšinové žánry, a to dělá rádio pestrým. Navíc často naši posluchači neposlouchají vše, ale vybírají si své pořady.

Bavili jsme se hodně o začátcích v 90. letech minulého století, doba ale pokročila a rádio už dnes není jen vysílačka. Jsou pro vás zajímavé digitalizace a nové technologie, které umožňují šířit audio i dalšími způsoby?

Zajímavé jsou, ale primární je pro nás stále FM vysílání. Natáčíme podcasty našich publicistických pořadů Odvážné palce a Zátiší, hudební pořady umísťujeme na Mixcloud.com, vysíláme v digitálním DAB+ a máme i mobilní aplikaci. Trendy sledujeme a nechceme zaostávat, ale FM vysílání zůstává stěžejní. Už nevysíláme jen v Praze, ale rozšířili jsme se do Plzně a od loňska vysíláme na frekvencích v Českých Budějovicích a v Liberci. Proto jsme loni naše klasické logo upravili a odstranili z něj údaj o pražské frekvenci 91,9 a také nápis Praha. Posluchače to mátlo.

A chtěli byste vysílání Radia 1 ještě dál rozšiřovat po republice?

Moc by se nám líbila moravská města Ostrava, Brno a Olomouc. Víme, že máme potenciál v místech, kde sídlí vysoké školy. Ale jinak to asi není priorita. Rádio 1 lze naladit v aplikacích, na internetu, DAB+, a proto si nemyslím, že je nutné mít v každém městě svoji frekvenci.

Zdroj: Mediaguru.cz